Povídky Básně ,vtipné ,erotické romantické

 Podívejte se na ní!!!! Konečně odtud zmizí. Bacha, je to démon, ať vás nekousne. Třeba má vzteklinu, nebo tak něco. Vyžeňte jí odsud!!!!“ pokřikují na mě všichni z vesnice. Snažila jsem se si na to zvyknout, ale co je moc, to je moc a tohle už opravdu dál nejde. „Co jim sakra je?! Vždyť v dnešní době je na zemi pomalu víc démonů než lidí. Tak proč si vyhlídli zrovna mě. Čím se liším od všech ostatních démonů? Vždyť těm se nesmějí. Spíš bych řekla že se jich bojí, tak proč mě se musí smát?! Proč?“ tohle všechno se mi honí hlavou, když probíhám vesnicí, ve které jsem do této chvíle žila, ve které jsem se cítila doma…….v bezpečí. Ale to už je teď už stejně všechno jedno. Všechno je zničený, v troskách ……….

Už mi zase nezbývá nic jiného než se sebrat a zmizet odsud. Zase zbořit všechny mosty k minulosti a pokusit se zapomenout. I když sama vím až moc dobře, že to se mi bohužel nikdy nepovede. Vždy se se mnou potáhne tenhle temný stín minulosti. Tahle upomínka na to, že tohle nikdy neskončí dokud nebudu mrtvá. Ještě trochu zrychlím, ať už jsem konečně pryč od všech. Od všech co žijí v téhle vesnici. Možná bych se jim časem měla pomstít. Možná bych někdy v noci měla opět přijít do jejich vesnice a všechny je tam zabít. Možná…….třeba by jim pak konečně došlo, že si se mnou neměli zahrávat. Nebo že mě neměli vyhánět, že to byl velmi špatný nápad takhle na mě útočit. A taky že se jim vymstí, když někoho obviní bez jakýchkoliv důkazů o tom že to udělal. Je pravda že jedno svědectví měli, ale to stejně bylo tvrzení jednoho starého ožraly. Že prý viděl jak vycházím z domu toho farmáře, kterého našli druhý den mrtvého. Že jsem prý byla celá od krve. A že jsem se na něj ještě podívala a oči mi zářily temně rudým světlem.

A pak se prý natolik vyděsil, až z toho omdlel. Podle mě to sice bylo spíš tou spoustou chlastu, co měl v sobě. Ale to je přeci jedno. No a všichni samozřejmě radši věřili tomu nalitému praseti, než mě. Vždyť já jsem přeci ten podlý démon, co vraždí lidi ve spánku. A nikdo už se nikdy neptal jestli to tak opravdu bylo. Nikdo za mnou nepřišel, aby se mě zeptal, jestli jsem to opravdu udělal, nebo se alespoň nesnažili najít důvod proč bych to vlastně měla podle nich dělat. Nikdo ani neuvažoval o možnosti, že jsem to nebyla já. Všichni prostě slepě věřili pověstem o nás. O nás démonech. A tak, zaslepení všemi těmi lži. Prostě se rozhodli, že pokud okamžitě neopustím jejich město, tak mě zabijí. Je jim prý jedno jak to udělají (docela mi přišlo, že vůbec nevědí jak takového démona zabít. No ale ještě že tak. Jinak už bych asi byla mrtvá) , ale že si jsou jisti tím, že to já jsem zabila toho farmáře. No a z toho vyvodili, že jsem vraždící monstrum. No a ty přeci nemají v mírumilovných vesnicích co dělat. Tak jsem tedy musela pryč. Pokolikáté už tohle vlastně dělám? Pokolikáté už utíkám? Pokolikáté už mě vyhánějí jen proto, že jsem démon? Už ani nevím…….už to bylo opravdu mockrát. Ani nemám šanci vzpomenout si kdy že to vlastně bylo poprvé.

No nic, pokusím se zase zapomenout. Zase budu nějakou dobu jen přežívat v lesích a pak se teprve pokusím o to, najít nějakou vesnici, kde by se nebáli démonů. Snad se mi tentokrát povede na nějakou takovou narazit. Třeba už ani nebudu muset utíkat…….to by bylo skvělé. I když už ani nevím jestli bych byla schopná žít někde delší dobu, víc než pár měsíců. Nevím, to se uvidí až se mi naskytne ta příležitost, pokud se tak vůbec někdy stane. Ještě že mi už v lesích nehrozí žádné nebezpečí. Ještě to by mi opravdu scházelo. I když kdyby mi tam nějaké opravdu hrozilo, tak už bych s největší pravděpodobností byla po smrti a moje tělo by leželo někomu v žaludku.

Ale co, všichni mi pořád říkali, ať myslím pozitivně, že prý jsem strašný pesimista. Tak co no, to už asi holt budu já. Ale co, tak to zkusím. Tak. Těším se až budu zase moct žít v lese. Bude to tam fajn. Občas zabiju nějakého toho dotěru, co si bude myslet jak není silnej. Že přeci já, nižší démon, mu nikdy nemůžu nic udělat. Ale pak zjistí, že ne vždy věci odpovídají tomu jak vypadají. A u mě to platí ještě stokrát tolik. Už je to měsíc, co jsem se zabydlela tady v lese a musím uznat že to není zas až tak k zahození. Tak jak by taky mohlo být, vždyť jídla je tu dost, vodu si beru z nedalekého pramene. Tak co chtít víc………možná jenom trošku toho klidu. V poslední době se tady objevuje čím dál tím víc démonů, co jsou sice na vyšší úrovni než já, ale nejsou natolik zběhlí v boji tváří v tvář beze zbraně. A to je moje výhoda a taky jediný důvod proč jsem ještě živá. Já mám totiž tolik praxe v tomto typu boje, že bych mohla za chvíli začít učit jak na to.

Ale stejně by mě zajímalo, co je to všechny popadlo že se musí snažit zabít zrovna mě. Že bych už byla natolik známá, že na mě vyhlásili lov? Nebo že by to brali jako přírodní výběr s titulem: „Kdo nezabije nižšího démona prohrál a pokud jste dostatečně silní a prošli jste, tak se jukněte do lesa nedaleko vesnice co jsme jí nedávno celou vyvraždili a uvidíme kdo to přežije.“

Asi takhle bych specifikovala to, co se tady teď dělo. Už skoro každý den, sem přišel nějaký démon a pokoušel štěstí, ale zatím se jim nepovedlo mě ani zranit, natožpak zabít. To víte, když vypadáte jako ten nejnižší démon, ne-li snad člověk, tak vám dají na vybranou jak se chcete snažit přežít. No samozřejmě že jim vždy řeknu, že budeme bojovat beze zbraní. A to je pak vždy pro ně překvapení, když se během boje ukáže, že jsem lepší bojovník než oni. To už pak nejde vzít nic nazpět. To víte, jejich ješitnost je strašná. V životě by je nenapadlo, změnit styl domluveného boje a to obvzlášť s někým jako jsem já. Natožpak aby utekli z boje, to už je pro ně lepší zemřít. Ale co, je to jejich rozhodnutí, já se jen bráním, to mi nemůžou vyčítat. I když je pravda že boj s nafoukaným démonem je ještě jednoduchý. Kdyby přišel nějaký rytíř s výcvikem, tak to už bych asi neustála tak jednoduše pokud by se mi to vůbec povedlo. Opravdu, uznávám že mám zatím naprosto neuvěřitelné štěstí že sem žádný nezavítal. Doufám že to tak i zůstane, vždyť, jim ulehčuji práci………zabíjím démony…..tak proč by na mě útočili? Nejsou přeci blbí, nebo snad ano? Já tedy upřímně doufám že ne. Honí se mi hlavou během noci. Sakra proč nemůžu polemizovat o životě během dne? Proč musím myslet v noci, když mám spát? No nic jdu se pokusit zase usnout. Náhle se ozve rána, kterou pak následuje další a další. Už zas. Prolétne mi hlavou, když se začnu zvedat. Protáhnu se, abych byla připravená na dalšího soupeře, co by si nedal pokoj s bušením dokud bych nevylezla.

„Vždyť už jdu.“ křiknu směrem ke dveřím tý proutěný věci, kterou nazývám domkem. Opatrně vykouknu ven a kdo tam nestojí? Zase nějaký nafoukanec co chce zkusit štěstí v boji.

„Co chceš? A vůbec, uvědomuješ si že je noc?! Já chci taky někdy spát!!!!“ uznávám, že nejsem zrovna v náladě, ale kdo by taky byl, když ho vzbudí nějaký pako uprostřed noci a ještě si myslí, že s ním budu bojovat. „To ty jsi ta, se kterou tady všichni chodí bojovat a už se nevrací?“ zeptá se pohrdavě. Hmmmmm, mluvit mu moc nejde, ale uvidíme jak bude schopný v boji. „Jo, proč? Chceš to zkusit taky? A jestli ne, tak co tady chceš uprostřed noci?!“ jak říkám dneska jsem asi příjemnost sama. „Ano, chci s tebou bojovat. I když nevím jestli to nebude jen ztráta mého drahocenného času. Co? Bude to ztráta?“ Sakra to snad cvičí jak mě naštvat a donutit kdykoliv k boji?! Že už by na to taky založili jednu z těch pitomých škol?!Ten naškrobenej, nafoukanej a hlavně pitomej blb!!!! Co si o sobě vůbec myslí?! No to mu teda nedaruji. Ne, ne to si pěkně vyžere. Tak, teď jsi si chlapečku podepsal ortel smrti, s tím počítej. Teď už je jisté že to nepřežiješ. Postupně čím víc jsem naštvaná, se mi po těle rozlévá životodárná bojová síla a moje oči ožívají svým vlastním životem, životem zářivých bodů uprostřed temnoty noci. Ucítím lehké zašimrání v místě, kde se nachází pásek od dýky, kterou nikdy nesundávám. Hmmmmm, dnes budu tedy bojovat se zbraní……to už tu dlouho nebylo……v tom případě to bude pomalé. Dnes si budu hrát se svou kořistí jako kočka s myší. „Neboj,sice to bude trvat déle než obvykle, ale ten, komu bude na konci líto toho času, budu já, ne ty. Tím si můžeš být jist. Ještě stále máš na vybranou a můžeš odejít aniž by se ti cokoliv stalo. (Proč se na to vlastně ptám, když vím že mojí nabídku stejně nikdo z nich nikdy nepřijme?) Tak co? Jak se rozhodneš?“ no tak co, budeš první kdo uteče, nebo jen další v pořadí z těch kdo to nepřežili? „Zůstanu zde a budu bojovat. A nakonec, tě zabiju. Já jsem silnější než ti ostatní přede mnou co se nechali zabít někým jako jsi ty……“ Tak teď jsi tomu dal. To jsi neměl dělat, pokud jsi chtěl mít alespoň nějak snesitelnou smrt. Teď si tě vychutnám a to ti říkám rovnou, že toho budeš moc litovat.

„A jak chceš bojovat?“ zeptá se směrem, kde tuší, že se nacházím. Já jsem totiž během našeho rozhovoru, zašla kousek dovnitř a tím jsem se dostala do tmy panující uvnitř. Ale kdyby nebyl tak nafoukaný a podíval se tím směrem, uviděl by dva rudě žhnoucí body uprostřed temnoty.Ale to on neudělal. To by přeci bylo pod jeho úroveň a to by si neodpustil. A tak tam jenom stál, zíral na hvězdné nebe a čekal na odpověď. „Budeme bojovat s jednou dýkou. Jinak nic. Jestli použiješ cokoliv jiného, porušíš pravidla souboje a myslím že víš až moc dobře, co tě potom čeká.“ Prohodím s mrazivou jistotou vítězství v hlase. „Ano, tak tedy nechť začne souboj.“ „Dobře, jak chceš, to ty přijdeš o život. Takže je to výhradně tvoje rozhodnutí o způsobu smrti.“

Ani nestačil postřehnout co se stalo. Pocítil jen něco jako lehký vánek, jenže já už stála kousek za ním, s dýkou pod jeho hrdlem. jediné co ze mě zatím viděl, byly vlasy, které mi pomalu dopadaly na záda. Podržela jsem mu dýku těsně pod krkem, tak, aby si byl jistý, že teď je jeho život čistě v mých rukách. Lehce jsem přitlačila a cítila jsem jak se strnule narovnal, těžce polknul a pokusil se posunout dozadu. „Tak co, ještě stále mnou pohrdáš? Ještě stále si myslíš, že je to pouze ztráta času, že jsi tady? Ještě stále si jsi jistý, že to budu já, kdo tady zemře?“ zašeptám mu výsměšným hlasem do ucha. Pak se posunu kousek dozadu, tak abych byla na úrovni jeho periferního vidění. Není zas až tak ošklivý. Škoda jenom že musí zemřít…..a že to budu já kdo ho zabije. Škoda. Lehce ho políbím na tvář. Vidím že se lehce začervenal. „Copak? Neříkej že tě ještě žádná nepolíbila? Tebe? Tomu nevěřím.“ no co, tak si s ním budu chvilku povídat, já mám času dost a alespoň mu prodloužím život. Měl by být rád. „Do toho ti nic není. a navíc, měli jsme mít souboj, zapomněla jsi snad?“ Tak jak chceš. Já ti jenom chtěla prodloužit tvůj pobyt na tomto světě. No nic, teď přijde ta bolestná část. Jde se hrát………od té chvíle jsem přestala mít slitování. Stal se ze mě ten krvežíznivý netvor, za kterého mě měli ve všech vesnicích , kde jsem kdy žila. Z jeho pohledu jsem vždy zmizela a pak se zase objevila někde úplně jinde. Vůbec nestíhal projevovat jakoukoliv snahu o obranu. Nestíhal vůbec nic, jen se zmateně rozhlížet kolem sebe a snažit se zjistit odkud přijde další útok. Ale kdyby to alespoň bylo rychlé….to ne, dnes ne. Dnes jsem se rozhodla, že si budu hrát. Udělám si z něj něco jako tréninkovou figurku. Vyzkouším na něm svou rychlost a schopnost nezasáhnout tepnu, ale jen nedůležité žíly, jak zasáhnout body bolesti i ty, o kterých v momentě zásahu ani nevíte. Jak zasáhnout co nejvíckrát, aniž bych ho zabila. No prostě jak si s ním hrát co nejdelší dobu. Souboj trval asi tak půl hodiny, když jsem vyčerpala nedůležité body a rozhodla se, že už mě to přestává bavit. Toto rozhodnutí bylo pro něj hodně příjemné. Už to nepotrvá dlouho. Zasáhla jsem pár bodů a on se skácel k zemi. Teď už to byla jen schránka. Duše už byla pryč, pokud tam kdy nějaká byla, o čemž vzhledem k jeho chování silně pochybuji. Tak a mám to zase za sebou. Pomyslím si a slíznu si z ruky krev, která mi tam ulpěla, když jsem mu zasáhla životně důležité body na těle. Hmmmmm, asi bych se měla jít umýt. Zkonstatuji, když zjistím že nejen ruku mám od krve, jsem od ní totiž prakticky celá. To by asi nebyl špatný nápad. Řeknu si, nakouknu do domku, zjistím že ani vlastně nemám nic, co bych sebou potřebovala a vydám se k nedaleké tůni. Voda v ní je i uprostřed noci krásně teplá a odráží se v ní dnešní krásně zářící úplněk. No, tak tuhle koupel si opravdu vychutnám. Pomalu ze sebe začnu shazovat zkrvavené oblečení. Když jsem pak konečně hotová, vlezu pomalu do vody. Ani jsem si nebrala dýku. Vždyť teď už nemůže alespoň pár hodin nikdo přijít. Říkala jsem si, když jsem jí pokládala na zem, celou ještě od temné, démonské krve. Voda byla opravdu jako vždy naprosto úžasná. Až jsem dokonce přestala vnímat okolí, sebe, pach krve……a jen jsem zírala na měsíc nade mnou. Uznávám, mohlo mě trošku upozornit to podivné ticho, ale já už jsem měla dost. Tenhle týden jsem měla až moc soubojů. Každý den minimálně dva a to je opravdu nepříjemné a vyčerpávající, být stále v pozoru, jestli se sem náhodou někdo neplíží v domnění že o něm nevím. Už jsem potřebovala na chvíli vypnout. A tak jsem to udělala i s tím rizikem, které tady bylo vždy i když jsem šla třeba jenom spát. Stejně už jsem byla nevyspalá a tohle tempo už bych nevydržela moc dlouho. Sice jsem si nevšimla ticha, které se najednou rozlilo celým lesem, ale siluety, která se odrážela v hladině vody jsem si už všimla. Dělala jsem že jsem dál v opojení teplé vody a uvažovala, jak daleko jsem položila dýku. Zkonstatovala jsem, že nemůže být zas až tak daleko abych to k ní nestihla. Možná utržím jednu maximálně dvě rány, ale ty se zahojí a já si ho pak podám, až se dostanu ke zbrani. Jo, to vypadá jako docela slušný plán. To by mohlo vyjít. Tak fajn jde se na to. „Ani se o to nemusíš snažit. Tvojí dýku už jsem samozřejmě dal z tvého dosahu a aby ses k ní dostala musela bys projít kolem mě.“ Sakra, tak tohle mi nevyšlo. ……..ale jak sakra přišel na to že si jí chci vzít?!!?! No nic, teď není čas na přemýšlení, musím přijít na něco jiného, jak se z tohohle dostat. Už to mám. Holt budu muset bojovat beze zbraně. To se nějak zvládne. Snad. No alespoň to zkusím. Vystartovala jsem jak nejrychleji to šlo. Cestou jsem sebrala ze země nějakou část oblečení, kterou jsem si držela levou rukou u těla a pravou jsem měla připravenou k útoku. Hned jak jsem si uvědomila strategii svého boje, se mi na ruce objevily ostré drápy. Jak já tohle zbožňuji, vůbec nevím jak to funguje, ale je to skvělé. A dokonce to ani nebolí. To je dobře. Teď už jsem připravená k útoku. A dokonce i vidím svého nepřítele. je to docela vysoký démon, no vysoký, rozhodně je vyšší než já a tím asi tak moje odhadovací schopnosti končí. Je docela bytelně stavěný, má rozložitá ramena, Velký hrudník……no nebýt toho že mě chce asi zabýt, tak bych řekla, že má skvělou postavu. Do obličeje mu nevidím, protože se nachází ve stínu vyvolaném jeho kápí. Z kápě mu akorát vyčuhují dlouhé prameny černých vlasů, které volně povlávají v jemném větru. Během doby, kdy se navzájem zkoumáme okolo sebe obtáčím tu část oblečení, kterou jsem sebrala ve spěchu ze země. No fajn mam to okolo sebe obtočený jako super krátký ručník, no co, to je teď úplně jedno. Musím zjistit co po mě chce. Když já vůbec nevím co je zač, jediné co je z něj vidět je těch pár pramenů vlasů a černý plášť, nic víc, sakra.

„Co po mě chceš? Chceš bojovat? Protože jestli jo, tak budeš muset chvíli počkat a taky mi mimojité vrátit mojí dýku.“ no, tak uvidíme co z něj vypadne. „Nechci bojovat. A ani ti nechci vrátit tvou zbraň, ale jestli chceš bojovat ty, tak nepočítej s tím, že bych se nebránil. A co chci? Chci tebe.“ Jen tam strnule stojím, zírám na něj a vůbec nevím co dělat. Jsem naprosto zmatená. Co dělat. Co po mě teda chce? Co? Proč?........No, ale stejně chci tu dýku. Tak ho prostě trošku podrazím. Nebudu bojovat, ale jen mu jí nějakým způsobem vezmu. Snad to nějak vyjde……….a proč by nemělo? Proč o sobě pochybuji? Vždyť zatím mi to vyšlo vždy. Jde se na to. Rychle jsem vyrazila šikmo za něj. Tak, abych prošla kousek od něj a dostala se mu za záda. Ale když jsem byla kousek před ním, se to všechno nějak zvrtlo. On se najednou pohnul! Ale kdyby se pohnul normálně, tak nic neřeknu, to by bylo naprosto v pořádku, ale on se pohyboval stejně rychle jako já. Tak to je špatný. To je moc špatný. Tak to nevím jestli mi tohle vyjde. Jestli se z téhle šlamastiky vůbec dostanu vcelku. No, ale když už jsem to začala, tak se to alespoň pokusím dokončit. A tak jsem běžela dál, ve víře že se tam stihnu dostat dřív, než on ke mně. Chyba. To byla veliká chyba. Když jsem se ještě o kousek posunula směrem za něj, tak se objevil přede mnou! Jak to udělal?! Jak to že se pohybuje rychleji než já?! No, zkusím to ještě jednou, třeba to byla náhoda. Nic. Znovu mě předběhl. A dokonce se dostal i blíž ke mně. Znovu jsem se pokusila se od něj dostat a on se opět ke mně dostal o kousek blíž, už jsem dokonce cítila jeho vlasy na svém obličeji, když se přede mnou objevil. Tak a teď se mi to už musí povést, jinak jsem v opravdu velkém problému. Zase nic a co hůř, teď už se dostal přímo ke mně a taky toho využil. Chytil mě. Nebo spíš znehybnil. On totiž jeho způsob chytání, byl až moc účelný. On mě v podstatě obejmul, takže jsem nemohla hnout ničím jiným než nohama. A taky že jsem se snažila si s nimi co nejvíc pomoct, ale bylo mi to naprosto k ničemu. Jen jsem se mu lehce zavrtěla v jeho pevném „objetí“, jak jsem to nazvala. Ještě nějakou dobu jsem se snažila všemi možnými způsoby nějak vykroutit, když pak promluvil.

„Koukám že odvaha ani výdrž ti nechybějí. To je dobře. Moc dobře.“ „Sakra o čem to tady mluvíš?! Dej mi pokoj a pust mě konečně. Je mi naprosto ukradený, co jsi po mě chtěl, ale říkám ti rovnou, že odmítám cokoliv. Prostě chci žít zase svůj život…………Tak už mě sakra pusť ne?! Co mám ksakru udělat abys mě pustil?“ a dál se vší silou snažím vykroutit. „No, tak dokonce i mluvit ti jde. A dokonce moc dobře. Možná občas až moc, ale to nevadí, to se nějak vyřeší. No, uvidíme co se s tím bude dát dělat. Ale nějak to půjde, určitě. A teď už by ses konečně mohla přestat vrtět. Je sice dobře, že jsi odvážná a stále se snažíš, ale vždyť už ti mohlo dojít, že tohle je zbytečné.“ „Žádná snaha není zbytečná, to bys měl vědět i ty. Já se nepřestanu snažit, s tím počítej. Já se nevzdám dokud nezjistím, co po mě chceš a dokud mě nepustíš. Tím si bud jistý. Opravdu bys mě ale už mohl pustit……Sakra, už.“ pomalu ztrácím sílu ještě vzdorovat. Dnes už jsou opravdu moje zásoby energie vyčerpané. Už asi dlouho nevydržím vzhůru. Sakra. To je zlý. Hodně zlý. No, ale budu se snažit až do konce svých sil. Jak jsem řekla.

„No, jak tak koukám, tak tohle bude na dlouho. No co, já mám času dost. Nevím jak ty, ale klidně tady strávím celou noc. A uvidíme, kdo se pak komu vzdá.“ řekne výsměšně i když si myslím, že musí cítit jak slábnu, jelikož je to už poměrně rychlý postup. A obávám se nejhoršího. A sakra. Fakt už nic nevydržím. Ale vždyť dneska toho bylo opravdu moc. Vždyť by to skolilo i kance. Tohle už asi nevydržím. Bohužel opravdu ne. To bylo to poslední co mi proletělo hlavou, než jsem naprostým vyčerpáním omdlela. Ještě že mě držel, jinak bych sebou sekla na zem. Takhle se sice leknul (dobře mu tak), ale stejně mě udržel. Sice na to trošku vyděšeně zíral, vůbec totiž nechápal co se stalo. Ale nějak to přestal řešit.

Když jsem se vzbudila, ležela jsem v posteli a všude okolo mě bylo jasné světlo, až jsem si v první chvíli myslela že je po mě. Ale pak jsem si uvědomila že ještě stále žiji. Vůbec jsem nevěděla co se stalo, nebo kde to vlastně jsem. Začala jsem se tedy rozhlížet po místnosti. A když jsem vylézala z postele, zjistila jsem, že mám na sobě nějaké oblečení. Bylo mi divné, že mi to je akorát i když jsem v domku nic takového neměla. Šaty jsem nikdy neměla ráda a tak bych tam určitě žádné neměla. To vím jistě.

V pokoji prakticky nic nebylo a tak jsem se rozhodla, že bych asi měla vymyslet jak se odtud co nejdříve dostat. Došla jsem k oknu a vykoukla ven. Hmmm, tak tudy to opravdu nepůjde. Z okna bylo vidět na obrovský sráz přímo pod domem. Bože ten dům stojí na skále. Takže oknem to nepůjde. No, tak musím projít dolu skrz dům. Samozřejmě se mi okamžitě objevily na obou rukách drápy. Aha, že by to reagovalo taky na strach. No fajn, aspoň že tak, stejně jinou zbraň nemám. No, tak jdeme na to. Řekla jsem si a pootevřela opatrně dveře. Chvíli jsem poslouchala jestli něco neuslyším a pak jsem opatrně nakoukla do chodby. Nikde nikdo. Díky bohu, ještě to by mi tak scházelo. „Koukám že už ji vzhůru.“ řekl někdo za dveřmi. Vyděšeně jsem vyjekla a přibouchla dveře. Rychle jsem se přemístila dál ode dveří a čekala jsem, co se stane. Za moment se dveře otevřely a v nich stál ten chlap, co jsem ho potkala v lese. Akorát teď už neměl kápi přes hlavu, takže mu byl vidět i obličej. Byl docela pěkný. Jenom je škoda že jsem ho poznala v téhle situaci. Bože já už jsem fakt asi blázen. Já řeším jestli ten co mě děsí je hezký, nebo ne. To už je fakt šílený. Musím odtud pryč. Zkusím ho nějak zmást a zmizet odtud.

Rozeběhla jsem se co nejrychleji to šlo. Drápy připravené k útoku. Sakra. Tak tohle mi nevyšlo. Zase. Samozřejmě že mi chytil obě ruce. A nevypadal, že by mu to dalo nějak moc práce. Došel se mnou ke zdi a opřel mě o ní. Snažila jsem se mu vykroutit ze všech sil. Teď už mi nehrozilo, že omdlím vyčerpáním. Teď už ne. „Ta snaha je zbytečná. S tvojí silou i kdyby byla sebevětší, se nedostaneš z mého sevření. Je to prakticky neuskutečnitelné se z něj dostat. Tím tě zase mohu ujistit já. Takže se opravdu nemusíš namáhat snahou o osvobození, bylo by to zbytečné.“ Říká to s takovým klidem, že ani nějak nepřemýšlím o tom, jestli je to možné, nebo ne a rovnou mu věřím. I když je pravda, že je to také tím, že to sevření je opravdu pevné. Přestanu se snažit o vykloubení zápěstí a chvíli na něj jen tak zírám. A po chvíli se zeptám: „ Co po mě vlastně chceš?! Co? Co tě vede k tomuhle všemu?! Řekneš mi to už sakra konečně?!“ křičím na něj, možná už trochu ze zoufalství, možná taky z toho důvodu, že vůbec nejsem zvyklá na bezmocnost a vůbec si na ní zvykat nechci. „Jak jsem již řekl, chci pouze tebe. Nic víc, nic míň.“ No fajn, to jsem se toho zase jednou dozvěděla. „A co se mnou chceš dělat?! Alespoň tohle bys mi mohl laskavě říct!! To sám uznej, že to bych docela měla vědět, jelikož se mě to dost jednoznačně týká!“ No, tak to jsem zvědavá, co zajímavého se dozvím. Snad to nebude nic strašného. No, tak co by mi mohl udělat tak hrozného? Jej, bohužel mě napadá až moc nepříjemných věcí. No, tak nad tímhle přemýšlet radši nebudu. Ale co dělat, on se nějak k odpovědi nemá. Co teď, to si tu mám pískat, nebo co? No, ale stejně, fakt není ošklivý. A ty jeho vlasy…….naprosto k sežrání. A i v obličeji je hezký. Teď ještě sakra vědět, co se mnou chce dělat, že mi to nemůže hned teď říct!!!!!!! Sakra to čekání mě děsí. Fakt že jo. Je to strašný. Nesnáším čekání. To už radši cokoliv jiného než čekání. „Tak co, už jsi se rozhodnul?! Nebo čekáš, až tě něco napadne?!“ už toho mam fakt dost. „Ne, na nic nečekám, pouze jsem se trošku zamyslel. Ale to tobě může být jedno. Stejně na mém rozhodnutí to nic nezměnilo.“ No fajn. „A sdělil bys mi laskavě, jaké že to vlastně je, to tvoje rozhodnutí? Mě by to totiž docela zajímalo.“ „No, tak když to tak strašně chceš vědět, tak prosím. Ale nezapomínej, že jsem ti to nechtěl říct. Bylo by to pro tebe lepší. Tím tě mohu ujistit. No a abych se vrátil k tvé otázce, posloužíš mi jako zábava, pro mě a mé přátele. Zítra se koná schůze a je už tradicí, že se koná souboj v aréně. Ale tentokrát to nebudou jen nezábavná jatka, kdy tví předchůdci neměli šanci. Ty jsi totiž mnohokrát lepší než oni. Ty třeba chvilku přežiješ, ale to se ještě uvidí. Pro začátek se připrav na to, že rozhodnutí, zda se bude bojovat se zbraní, či bez ní, záleží čistě na mě. Tak se připrav. Budeš potřebovat všechno, čeho jsi schopná, abys vydržela alespoň chvíli.“ S tím mě pustí a v klidu odejde. Jak může být tak chladný a hnusný?! Mě by to asi vadilo i když taky jsem se tak občas chovala, ale to bylo v jiných situacích. Jindy……..

No, ale co teď? Co mám jako teď dělat? Hmmm?! Jej, cítím se nějak divně. Co se to děje? To bylo to poslední co jsem vnímala, než jsem zase z nějakého důvodu ztratila vědomí. Ale když jsem se pak vzbudila, tak už jsem nebyla v tom světlem prostoupeném pokoji, ale v nějaké velké hale. Tedy pokud se to dalo nazvat halou, možná bych spíš řekla, že je to aréna. No prostě větší prostor ohraničený vysokou stěnou, nad níž jsou vidět něco jako balkóny, aby bylo dobře vidět dovnitř. No fajn a co teď? Ježiš, já mám pouta! Rychle si alespoň přendat ruce dopředu. Chvíli jsem tam s tím zápasila, ale pak se mi to konečně povedlo dostat ruce před sebe. Teď na mě pošlou nějakou příšeru, která mě má sežrat. Ale třeba se mi povede jí zabít a dostanu se odtud. Nebo by se mi taky mohlo povést zbavit se těch pout. Třeba.

Z přemýšlení o všem možném, mě vytrhl až začátek nějakého proslovu, který byl slyšet i sem dolu. „Prosím Vás, abyste se pohodlně usadili, neb za malý okamžik, začne představení. Jak můžete vidět, dole v aréně se již nachází náš mistrovský úlovek. Zda se ptáte, co je na něm mistrovského, tak Vám to hned prozradím. Jistě jste všichni slyšeli o tvoru, co se nachází skryt uprostřed lesa a všechny démony, kteří se tam za ním vypravili, aby ho zabili, zatím nemilosrdně zavraždil. Ano, můžete si říkat, co to má s tím společného a tak Vám to mile rád prozradím. Ta věc, co se nachází na dně naší arény, je ten tvor. To obávané monstrum. Ptáte se, jak jsme ho polapili? Léčkou. Ale ani nechtějte vědět za jakou cenu jsme ho sem pro Vás dostali. Tak a abych to již dále neprotahoval, tak Vám řeknu již jen jedinou informaci. Její první část je, že záleží čistě na Vás zda bude boj probíhat beze zbraní či s nimi a ta druhá část je, že soupeř našeho monstra, nebude nikdo jiný než všeobecně obávaný vlkodlak. Ano, ten vlkodlak, který zde zneškodnil již spousty monster, která terorizovala naše přátele. Dobrá tedy, jestli nemáte žádné připomínky, nechť započnou hry!“

A sakra, vlkodlak. Tak to bude hodně krušný. Jestli zůstanu vcelku, tak to bude stejně hodně bolet. Tak to mě fakt nečeká nic pěkného. Hlavně přestat myslet, to jenom zdržuje. Přestat myslet. Nemysli! Nemysli!!!!

„Jsem připravená k boji. Pusťte ho už sem, jestli se tak moc chcete pobavit smrtí někoho jiného.“ zařvala jsem směrem k ochozům. „Tedy bude jak chceš. Pusťte ho dovnitř.“ Ozvalo se zavrzání a jedna část zdi, se s námahou začala pomalu zvedat. Za ní se ve tmě, která tam panovala objevily dva rudě žhnoucí body. A je to tady. Zeď se ještě o kousek zvedla a pak se skrz vzniklou mezeru do arény dostala ta příšera. Černá věc, s mlhavě viditelnými okraji, takže jste nevěděli kde přesně končí. Tvary těla byly také nejasné, ale vzdáleně se možná podobaly obrovskému psovi. Jednoduše řečeno přede mnou stála obrovská černá bestie, s červenýma očima a já jsem proti ní stála beze zbraně a ještě ke všemu jsem měla na rukou pouta spojená řetězem!!!!!!!

Během momentu se šelma rozeběhla směrem ke mně. Na poprvé mě jenom lehce zranila, spíš jako by okolo mě jen proběhl a vrazil do mě. Po druhé už však mířil svými tesáky přímo na mě. Toho jsem využila ve svůj prospěch a chvíli před tím, než ke mně dorazil, jsem se odrazila a vyskočila do vzduchu. Tam jsem se protočila tak, že jsem byla v podstatě souběžně s běžící bestií. Přímo před tesáky jsem jí dala řetěz a ona jej bez nejmenších problémů překousla. Pak už vše bylo až moc rychlé. Dostávala jsem od ní sice mnoho ran, ale ty se mi nějakým zázračným způsobem vždy rychle zahojily. Ale pak když jsem jednou nestihla sledovat její pozici, se dostala za mě a vyskočila. Když jsem se otočila, bylo již pozdě. Uviděla jsem tesáky přímo nad sebou. Když na mě dopadla, tak jsem spadla na zem a tíha jejího těla mě tlačila k zemi. Najednou odněkud přilétl můj meč. Můj meč! Ten který byl v mém domku! Rychle jsem ho chytla, okamžitě jsem ucítila jistotu, která se rozlila mým tělem jako životadárná krev. V ten moment se vše zvrtlo, ovšem v neprospěch vlkodlaka. Stačilo jediné seknutí a zvíře padlo k zemi mrtvé. Pod jeho tělem se okamžitě začala tvořit velká krvavá skvrna, která se pomalu rozšiřovala až se dostala až ke mně. Já se jen trošku sehla a namočila do ní špičky prstů. Vždycky jsem to tak dělala. Ochutnat krev poraženého. Ani nevím proč jsem to vlastně dělala. Nebo jak jsem na to vlastně přišla, ale to je jedno. Když všichni uviděli, že je jejich miláček mrtvý byli zděšení. Okamžitě se ptali toho démona co mě zajal, co to má znamenat a jak to chce řešit.

Ten na to ale zareagoval dost zvláštně. Jen se jako by s radostí, na mě podíval, vzal si nějaký meč co tam ležel a seskočil dolu ke mně do arény. No, tak to je špatný. Ale co, přežila jsem vlkodlaka přežiji i jeho a pak odsud vypadnu. Okamžitě jak dopadl na zem, jsem vystartovala a začala na něj útočit. Tento rychlý sled úderů a obran trval natolik dlouho, že když jsme se oba po nějaké době na chvíli zastavili, byli jsme naprosto vyčerpaní a věděli jsme, že tohle tempo nevydržíme dlouho. Co teď?! Netuším, ale musím zjistit jak se odsud dostanu. „Kdy už mě sakra pustíš odsud?! Co?! Až tě zabiju? Protože jestli jo, tak se rozluč se životem, jestli jsi ho měl rád. A jestli to bude jenom tak, že bych zemřela, tak mě už laskavě zabij. Alespoň tohle bys pro mě mohl udělat!“ „Sice je pravda, že není možnost jak se odtud dostat, ale já tě nechci zabít. Ale pokud tento souboj skončí remízou, tak zůstaneš sice se mnou, ale už tě nečeká žádná aréna ani nic podobného. Jenom prostě budeš muset vydržet se mnou. To je vše. Tak jak se rozhodneš?“ Zoufalost v jeho hlase byla sice dost slyšitelná, ale já bych nedokázala být s někým, kdo mě chytil jen pro zábavu ostatních. To opravdu ne. To bych nedokázala. Nikdy. „Takže jediná možnost jak se odtud dostat je, že budu mrtvá a ponesou mě odsud mrtvou, jinak ne?“ „Ano, je to tak, ale já tě nechci zabít. A pokud tě nezabiji já, tak to nikdo jiný neudělá, tím si můžeš být jistá. Jediný, kdo tu má oprávnění to udělat jsem totiž já. A já to nechci udělat, takže si prostě budeš muset na mě zvyknout.“ „Nikdy!! Nikdy bych nemohla být s někým jako jsi ty!! Tak mě laskavě zabij!!! Alespoň tohle bys pro mě mohl udělat, když už jsi mi ten život zničil, tak mi alespoň můžeš zkrátit trápení. Alespoň to.“ „Ne, to nemůžu vždyť jsem ti to už říkal.“ „Tak to uděláme jinak.“ zašeptám si spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného a v hlavě se mi utváří jakýsi plán. Je to sice efektivní, ale nebude to nic příjemného. I když smrt není nikdy příjemná. I když někoho osvobodí, tak není hezká. Není, nebyla a nikdy nebude. Vždy to zůstane jen ten moment, kdy si uvědomíte že je všechno pryč. Ale já už jsem se rozhodla. Nikdy bych nemohla s něčím takovým žít.

To bylo to poslední. Pak už jsem se jen rozběhla. On ani nestihnul zareagovat, jak byl vykolejený z mé překvapivé rychlosti, vzhledem k tomu, že jsme byli oba naprosto vyčerpaní. Ale když už se rozkoukal, zjistil, že stojím přímo u něj. Nebo spíš že se mu pomalu opírám hlavou o hruď. S děsem v očích zjistil, že jsem mu úmyslně naběhla na meč, který držel jen tak, bez pohybu v ruce. Když se podíval na druhou stranu za mě, zjistil, že já jsem svou zbraň odhodila ještě před tím, než jsem se rozběhla, ale toho on si před tím ani nevšimnul. Prostě jsem to na něj nahrála. A teď mu umírám na rameni. Jak moc tomu chtěl zabránit. A zbytečně. Nepovedlo se mu zabránit mé smrti i když to moc chtěl. Vše bylo zbytečné. Všechny jeho snahy o mou záchranu ztroskotaly v tomto krátkém okamžiku. Prostě jsem se tak rozhodla a on tomu nemohl nijak zabránit.

Ještě chvilku jsem ale byla na živu a mělce jsem mu oddechovala na hrudi. Hlavu jsem měla o něj opřenou a tiše, přes problémy s vykašláváním krve, jsem mu řekla: „Muselo to tak být, já bych nemohla žít jako zvíře v kleci. Tím bys mě zabil spíš, než takhle. Prostě jsem se tak rozhodla a nedá se na tom už nic změnit. Neobvinuj se z toho, já jsem to tak prostě chtěla. Radši zemřu jako celek. Jako tělo a duše vcelku, než aby mi pomalu umírala duše a pak zde zbylo jen prázdné tělo. Jako nějaká opuštěná skořápka bez života. To bys nechtěl určitě ani ty…..“ To byla poslední slova, která ode mě slyšel, protože pak jsem už přestala dýchat a zemřela. Nevěděl vůbec co má dělat. A tak tam jen tak stál, s mým tělem v náručí. Jen ho tam prostě držel a stál. Možná doufal, že když tomu bude dost věřit, tak se vrátím. Že když to bude jeho jediné přání, tak se vrátí čas a on tomu bude moci zabránit. Ale to se nestane. Já už jsem prostě odešla a nikdy se nevrátím. To bylo mé rozhodnutí. Zemřít.