Proč jsem propustil svoji sekretářku
Pred dvema tydny jsem mel ctyricate narozeniny, ale zdalo se, ze si toho
nikdo nevsiml. Myslel jsem si, ze mi treba manzelka po snidani
poblahopreje
a mozna me prekvapi malym dareckem, ale nerekla mi ani: "Ahoj milacku!"
Sve nadeje jsem vkladal do deti, ale ty snedly snidani ,aniz by mi cokoli
rekly.
Kdyz jsem odjizdel do prace, citil jsem se opusteny a nedoceneny. Ale
jakmile jsem vstoupil do kancelare, tak mi sekretarka poprála vse nejlepsi
a hned jsem se citil lepe - alespon nekdo si na me vzpomnel.
Pracoval jsem do dvou odpoledne, kdyz se otevrely dvere a moje sekretarka
se zeptala: "Dnes je tak hezky den, vy mate narozeniny... Nepujdeme na
obed?" Ochotne jsem souhlasil, nebot to byla nejmilejsi vec, kterou jsem
slysel od rana. Sli jsme do skvele restaurace, najedli se a v prijemne
atmosfere vypili sklenicku vina.
Kdyz jsme se vraceli, tak se sekretarka zeptala:
"Musime se vracet do kancelare? Dnes je tak krasne!"
"Nemusime se vlastne vubec vracet."
"Nezajdeme ke mne?"
Souhlasil jsem. U ni doma jsme si dali sklenku konaku, dobre si
popovidali a ma sekretarka v nejlepsim navrhla:
"Mate neco proti tomu, abych se sla do loznice prevleci do neceho
pohodlnejsiho?"
"Jen bezte!" Moc rad jsem souhlasil.
Odesla do loznice a po par minutach vysla s narozeninovym dortem.
Nesla ho spolu s mou manzelkou a detmi. Vsichni zpivali narozeninovou
pisnicku.
...sedel jsem na gauci...
...a na sobe jsem mel jen ponozky...